Patočkův pátý kacířský esej a kritérium úpadku civilizace

10.05.2018

Po letech jsem přečetl Patočkovy Kacířské eseje o filozofii dějin. Samotného mě překvapilo, že ačkoliv jsem kdysi vůbec nechápal, co chce filozof svými texty sdělit, tentokrát ve mně zvláště pátý a šestý Patočkův esej rozezněl strunu pochopení a zároveň nesouhlasu, který mě vyprovokoval k sepsání následujícímu textu.

Text je jako vždy připraven i ke stáhnutí v pdf formátu a vytištění jako brožura ve formátu A5.


Patočkův pátý kacířský esej a kritérium úpadku civilizace

1. Úvod

Velký český filozof Jan Patočka se svou aktivitou při vzniku Charty 77 stal ikonou českého disentu, který považoval za svou povinnost číst, osvojit si a propagovat filozofovo dílo, což ovšem pro obyčejné čtenáře nezasvěcené do myšlenkových zápasů hegeliánské, heideggerovské a husserlovské tradice nebylo a není jednoduché.

Proto enormě vzrostl symbolický význam Kacířských esejů, jedné z mála čtivěji napsaných Patočkových filozofických prací, na kterou se často a rád odkazoval Václav Havel, a to především prostřednictvím pojmu "solidarity otřesených" převzatého z Patočkova šestého kacířského eseje.

Pátý kacířský esej věnovaný otázce, zda a proč je technická civilizace úpadková, a související šestý kacířský esej o válkách 20. století jsou klíčovými texty pro pochopení Patočkovy filozofie dějin. Patočka si v pátém eseji klade základní otázku, jak vysvětlit a čím ospravedlnit civilizační charakter současné technogenní evropské civilizace. Patočka ve svém výkladu o významu světových válek nachází odpověď, která je však natolik rozporuplná, že ji nakonec raději zamlčuje.

2. Patočkovo kritérium civilizace: lidskost nabývaná vytržením v sakrálním čase

Patočka v eseji vychází z myšlenky, že člověk, aby byl celistvým, ukotveným, opravdu lidským, musí vedle svého zařazení, své role ve všední každodennosti navazovat a obnovovat své napojení na transcendentno v sakrálním čase, který je opakem každodennosti, tak aby zároveň integroval svůj démonický stín.

Jako příklady sakrálního času, času vytržení, jmenuje: orgiastické obřady antiky zdůrazňující démonično, platonické nazírání absolutně dobrého světa idejí, a konečně hlubinný prožitek děsu a úcty před božským principem ztotožněným se starozákonním Jahvem v rámci křesťanství.

Tyto příklady pro Patočku tvoří vývojovou řadu k větší zodpovědnosti za stav světa, řadu pokrokovou, přičemž pokrok je pro Patočku završen právě onou křesťanskou bázní před Jahvem.

Racionalismus technogenní civilizace se však podle Patočky sakrálního času zbavil, úžas z rozpoutání Síly techniky ovládající svět nestačí, nastává odcizení člověka sobě samému, v rámci kterého je člověk omezen na ztotožnění se se svou rolí.

Celý výklad tak směřuje k Patočkově definici úpadkové civilizace: Úpadková civilizace je civilizací odcizení, kde člověk nedochází do kvality lidskosti, zůstává omezen na své role, statisticky zákonitě selhává, přináší neštěstí sobě, své rodině i státu.

Pro Patočku je tedy hlavním znakem úpadkové civilizace absence vytržení, která je podle něj totožná s neexistencí sakrálního času. Základním příčinou úpadku jakékoliv civilizace je tak podle Patočky ztráta, vymizení sakrálního času.

3. Nevyslovený závěr: Světová válka jako projev rozkvětu západní civilizace

Avšak Patočka zároveň ví a zdůrazňuje, že stín, démonično a božský princip nemohou být z dějin vytěsněny.

Patočka proto na základě konstatování, že evropská civilizace zlikvidovala sakrální čas obřadů a orgií, odmítá vyřknout logický závěr a označit tuto civilizaci za úpadkovou. Proti tomuto logickému závěru Patočka namítá, že stín, démonično a božský princip se násilně vrací do dějin 20. století, a to prostřednictvím dvou strašlivých válek, které dle Patočky hrají roli sakrálního času, navozují svým
způsobem osvobozující vytržení a konstituují společenství otřesených.

Tento Patočkův myšlenkový pochod je tak rázovitý, že stojí za zopakování: Sakrální čas obřadů a orgií nezmizel bez náhrady, ale byl ve 20. století suplován sakrálním časem dvou světových válek, které vytvořily společenství otřesených ze zážitku fronty, který byl zážitkem vytržení ve výše  definovaném smyslu.

Patočka tak vlastně logicky dochází k podivuhodnému závěru, že světové války jsou tím faktorem, který brání úpadku evropské civilizace. Tento závěr lze formulovat ještě vyhroceněji a přesněji: Pokud domyslíme Patočkovu argumentaci do důsledků, pak nutně platí, že světové války jsou projevem rozkvětu evropské civilizace. Není divu, že Patočka odmítá výslovně formulovat tento logický závěr a nechává otázku otevřenou.

I Patočkovi muselo být jasné, že někde ve svých úvahách musel udělat chybu. Zkusme ji najít.

4. Sakrální čas je jen jedním z prostředků vytržení

Přínos Patočkova pátého eseje spočívá ve formulaci kritéria rozkvětu a úpadku civilizace; kritéria toho, zda lze vůbec mluvit o nějaké společnosti jako o civilizované. Zde lze bezvýhradně souhlasit s Patočkou, že určujícím znakem civilizované společnosti je, že taková společnost umožňuje, aby se každý člověk mohl stát celistvým, ukotveným, opravdu lidským.

Přitom je i Patočkovi jasné, že ukotvení, celistvost a lidskost člověka není samozřejmostí, se kterou se člověk rodí; že lidským člověkem se člověk musí stát napojením na transcendentno, což se podle Patočky děje v rámci sakrálního času prostřednictvím vytržení z každodennosti. Dobrým
východiskem Patočkových i našich úvah jsou definice obou pojmů sakrálního času a vytržení.

Patočka chápe sakrální čas jako čas konání orgiastických nebo mešních či jakýchkoliv jiných obřadů postavený proti každodennosti.

Naproti tomu vytržení pro Patočku znamená zkušenost celistvosti, ukotvení, napojení člověka na transcendentno, pravé lidské bytí postavené do protikladu k odcizení člověka sobě samotnému ztracenému ve své roli.

Mylný je však Patočkův předpoklad, z něhož celý text vychází, totiž že sakrální čas je časem vytržení, že jde prakticky o synonyma. Vyjdeme-li z takto definovaných pojmů sakrálního času a vytržení, musíme konstatovat, že se oba pojmy sice mohou překrývat, že může dojít ke koincidenci sakrálního času a vytržení, ale zásadně je nelze ztotožňovat.

Ze zkušenosti všech generací evropských i jiných národů je jasné, že sakrální čas, ať ve formě jakýchkoliv obřadů či orgií jakýchkoliv náboženských společenství, zdaleka není zárukou prožitku vytržení, napojení člověka na transcendentno, ukotvení a celistvosti.

Ba co víc, pro mnoho lidí se čas obřadu či orgie nestane nikdy časem vytržení.

A i pro ty, kteří takový zážitek sakrálního času jako času svého napojení na transcendentno mají, ztrácí obřad či orgie neustálým opakováním svou jedinečnost, zevšedňuje, stává se součástí sakrální každodennosti, ve které tito lidé více či méně poctivě sehrávají svou roli. Tato jejich role
v rámci sakrální každodennosti může být jen do jisté míry odlišná od jejich role sehrávané ve všední každodennosti, takže konstitutivní protiklad mezi sakrálním časem a každodenností se smývá, přičemž o vytržení nemůže být řeč vůbec.

Ze zkušenosti všech generací evropských národů je zároveň jasné, že sakrální čas se svými obřady či orgiemi není jediným způsobem, kterým člověk může dojít k vytržení a získat napojení na transcendentno a svou celistvost, ukotvenost a lidskost.

Obřady či orgie jsou jen jedním z prostředků, z technik navození stavu vytržení. Mezi takové prostředky či pomůcky navození stavu vytržení lze vedle obřadů řadit nejrůznější fyzická a psychická cvičení typu jógy, půsty, smyslovou deprivaci typu pobytu ve tmě, řízené užití halucinogenních drog, pracovní terapii a jiné techniky, které můžou, ale nemusí zafungovat.

5. Lidskost nabývaná v procesu zrání člověka a role náhlého vytržení

Všechny tyto techniky, bez ohledu na to, zda je někdo bude řadit do kategorie sakrálního času nebo ne, jsou jen pomůckou, prostředkem k vytržení, k napojení člověka na transcendentno. Samotné napojení člověka na transcendentno, jeho ukotvení, celistvost a lidskost, je výsledkem dlouhodobého procesu zrání každého člověka, ve kterém vedle výše uvedených obřadů a technik hraje mnohem větší význam předání zkušeností ze strany blízkých či vzdálenějších příbuzných
či jiných lidí, ať už explicitním rozhovorem nebo jen formou sledování vzoru, a s tím spojené vlastní úsilí samotného člověka podněcované a usměrňované společností.

Součástí tohoto dlouhodobého procesu zrání každého člověka můžou být okamžiky náhlého vytržení, ve kterých je člověk najednou osvícen, najednou naplněn a šťasten, najednou souzní a rozumí celému světu a všem bytostem. Jakkoliv jsou to výjimečné okamžiky boží milosti, které si každý člověk pamatuje na celý život a které jsou pro jeho formování podstatné, ba osudové, jsou takové okamžiky jen součástí dlouhodobého procesu formování a sebeformování každého člověka. Milost je vždy nezasloužená, ale nikdy nevybojovaná. Štěstí přeje připraveným.

6. Obecné kriterium civilizace: existence podmínek pro dosažení lidskosti

Takže jsme došli k závěru, že existence sakrálního času není nezbytnou podmínkou pro dosažení lidskosti, protože té dosahuje člověk v dlouhodobém procesu zrání, který se může docela obejít bez orgií a obřadů. Proto je možné nanejvýš v obecné rovině konstatovat, že jedinou skutečně nezbytnou podmínkou pro navození stavu vytržení v Patočkou definovaném smyslu, pro napojení
člověka na transcendentno božího záměru, pro jeho ukotvení, celistvost a lidskost, je existence společenských podmínek pro dlouhodobý proces zrání každého člověka k lidskosti.

Tyto podmínky zahrnují mnohem širší a v celku těžko postižitelný komplex, do nějž existence sakrálního času v té nebo jiné podobě může patřit, ale stejně důležitá může být rodinná tradice, vzdělávací systém, vliv médií a umění, obecné hodnotové žebříčky, koncepce řízení společnosti atd. Patočkův předpoklad, že nezbytnou podmínkou dosažení lidskosti je existence sakrálního
času obřadů či orgií, tedy neplatí. Došli jsme naopak k závěru, že člověk se sice rodí jako příslušník druhu homo sapiens, ale ke kvalitě lidského typu psychiky, navázaného na transcendentno božího záměru prostřednictvím svědomí, se může a musí propracovat v rámci svého dospívání a duchovního růstu za nutného a aktivního přispění ostatních lidí, dospělých, celé společnosti.

7. Úpadková civilizace a válka

Pokud se člověku nepodaří v rámci svého dospívání a duchovního růstu dosáhnout lidského typu psychiky spojeného svědomím s transcendentnem, dochází k odcizení člověka v Patočkově smyslu, přičemž člověk zůstává uzavřen ve stadiu zvířecího, zombie nebo démonického typu psychiky, kdy je zmítán svými pudy, zabetonován do svých naučených rolí a vláčen vlastní svévolí.

Úpadková civilizace je potom taková civilizace, která prostřednictvím systému vzdělávání a kultury znemožňuje lidem dosahovat lidského typu psychiky, a zároveň lidi s lidským typem psychiky potlačuje a likviduje. Právě popsaný úpadek společnosti může být nastartován bez ohledu na panující politický režim, takže byl a je pozorovatelný jak ve fašistických, nacionálních, socialistických i liberálních režimech.

Pokud úpadková civilizace nedosáhne likvidace lidí s lidským typem psychiky běžnými prostředky rozkladu kultury a vzdělávacího systému, sáhne k válce. Válka zabíjí, křiví charaktery, zanechává nezhojitelné psychické rány, mrzačí lidskost ve všech směrech.

Je samozřejmé, že frontový zážitek je zážitkem vytržení z každodennosti, a že společný děsivý zážitek tohoto vytržení konstituuje společenství otřesených. Avšak toto válečné vytržení naprosto nemusí být vytržením v Patočkově smyslu slova čili prostředkem napojení člověka na transcendentno a dosažení lidského typu psychiky. Byť musíme uznat, že k takovému vytržení v  některých případech může dojít, zpravidla je zážitkem války lidský typ psychiky pouze potvrzen, stejně jako si své potvrzení ve válce naleznou zvířecí, robotické nebo démonické typy psychiky.

8. Závěr

Na stejném základě lze obecně definovat rozvíjející se civilizaci, a to jako civilizaci s takovým systémem vzdělávání a kultury, který zajišťuje, že většina lidí projde do věku dosažení dospělosti postupně všemi výše uvedenými typy psychiky a dosáhne lidského typu psychiky, který se řídí svědomím, jak to postuluje koncepce společné bezpečnosti.

Jsem přesvědčen, že s ohledem na takto nově promyšlené Patočkovo kritérium úpadku či rozvoje civilizace by i Patočka musel dojít k závěru, že současná západní egocentrická konzumní civilizace všemožně podporující zamrznutí lidí ve zvířecím, robotickém nebo démonickém typu psychiky je bez ohledu na množství provozovaných náboženských a politických orgií, obřadů a rituálů bezpochyby úpadková.