Andrej Fursov, Krize třetího stupně
Jeden z článků ruského historika a publicisty přinášející nejenom jiný rámec dějin západní civilizace, ale i možnost nahlédnout postavení člověka a křesťanství ve vesmíru z jiné perspektivy. Revidovaný překlad Bedřicha Vinopalníka. Text je jako vždy připraven i ke stáhnutí v pdf formátu a vytištění jako brožura.
Článek Andreje Fursova "Кризис в третьей степени. Такого ещё не было", zveřejněný na jeho yandexovém zen účtu dne 2. května 2022, přeložil a publikoval dne 15. května 2022 na webu Outsider Media Bedřich Vinopalník, jehož překlad byl revidován v červnu 2022. Vlastní článek je zkrácenou verzí stati "Кризис матрёшка: демонтаж капитализма и конец Эпохи Пирамид", který vyšel 11. března 2009 v týdeníku Завтра a v roce 2014 byl znovu otištěn ve sborníku statí a rozhovorů Andreje Fursova Вперед, к победе! Русский успех в ретроспективе и перспективе.
Krize třetího stupně. To jsme tu ještě neměli
I.
Současná krize, jejíž začátek je třeba klást do let 1989-1991, kdy došlo k destrukci systémového antikapitalismu, v sobě spojuje rysy tří velkých krizí lidských dějin: a) krize pozdního paleolitu (krize ekologie, demografie), b) krize pozdní antiky (civilizační krize, masové stěhování národů, barbarizace velké části okrajů území), c) krize feudalismu (demontáž starého systému samotnými vrchnostmi a korunou a vytvoření zásadně nového systému založeného na přivlastňování nikoliv přírodních faktorů výroby, ale zhmotnělé práce).
Dnes můžeme znovu pozorovat rysy všech těchto krizí, přičemž jedna krize se vkládá do druhé podle principu matrjošky: krize modernity - kapitalismu - evropské civilizace - světového systému (protože kapitalismus je světový fenomén) - homo sapiens. Zdůrazňuji zejména tu poslední, protože realizace výrobních vztahů vykořisťování a vyvlastnění, čili toho řádu, který zamýšlejí prosadit ultraglobalisté, jejich "nové normality",[1] vyžaduje v souladu s jejich plány změnu biologické podstaty člověka. Současná krize tedy nemá obdoby, což mi bylo jasné už před patnácti lety, dnes už to chápou mnozí.
Pokud si chce globální vládnoucí třída udržet moc a privilegia, musí zlikvidovat kapitalismus a vytvořit nový společenský systém založený na mimoekonomické (netržní) kontrole zdrojů a na kontrole informačních toků (včetně vědy a vzdělávání). Jejich plánem je vytvořit novou společnost, jejíž hlavním bohatstvím jsou čas (včetně biologického času, řeč je o "praktické nesmrtelnosti" pro nejvyšší vrstvu) a informace, a v níž moc není demokratická, ba ani autoritářská, ale magická. Psycho-historická příprava na přijetí takové moci lidmi již probíhá delší dobu, tento problém řeší žánr fantasy, filmy typu "Harry Potter" apod.
Není náhoda, že se kapitalistická vládnoucí vrstva v 60. a 70. letech minulého století rozhodla generálně zbrzdit průmyslový, vědecký a technologický pokrok s jedinou výjimkou, kterou představuje informační a komunikační sféra. Zaprvé, znalostní povaha této sféry nevyžaduje početnou dělnickou a střední třídu. Za druhé, informační technologie je možné využít k zavedení přísné kontroly nad lidmi, nad jejich vědomím a psychikou. Opakuji, toto rozhodnutí nebylo náhodné, bylo diktováno třídními zájmy.
Je zcela zřejmé, že odklonu od vědeckotechnického a průmyslového rozvoje předcházela silná ideologická a organizační příprava zahrnující: a) vytvoření ideologie ekologismu; b) vytvoření mládežnické subkultury, která umožňuje řízení prostřednictvím působení na instinkty a pod-vědomí (s kulty nového modlářství, kde roli idolů-šamanů hrají popové hvězdy typu Madonny, a v menší míře také filmové a sportovní hvězdy); c) oživení malthusiánství a sociálního darwinismu prostřednictvím pseudovědeckých "zpráv Římského klubu" a koncepcí "mezí růstu", "nulového růstu" apod.
V osmdesátých letech se k těmto prvkům přidává žánr fantasy, zaměřený na vytlačení science fiction. Fantasy není jen nevědecká literatura o budoucnosti. Jestliže science fiction představovala budoucnost v budoucnosti, "budoucnost jako budoucnost", pak fantasy představuje minulost v budoucnosti a jako budoucnost. Fantasy je pohádkovou verzí světa středověku a starověku, obývaného draky, skřety, elfy, trpaslíky a lykantropy, překlopenou do budoucnosti a často pouze doplněnou supermoderní technologií. Ale tím, že scénou fantasy může být i vesmírný prostor, kterým létají fotonové hvězdné lodě a dělají "skoky" přes hyperprostor či paralelní světy, se nemění podstata. Zůstává to stěžejní, pohádkově mystický (nevědecký) děj. V letech 1980-1990 se misky vah překlápějí právě k této podstatě. Odtud pramení fantastický nárůst popularity Pána prstenů Johna R. R. Tolkiena od 80. let 20. století, "potterománie" v 90. letech, obrovská obliba her na hrdiny (především v USA) typu "Dungeons and Dragons" a různých "Questů", ale i mystických thrillerů Stephena Kinga, Deana Koontze a dalších, které si udržují popularitu už téměř čtvrt století.
"Přelomová" krize konce dvacátého a počátku jednadvacátého století je systémovou krizí, a přináší zároveň krizi i konec kapitalismu jako systému. Přičemž tento proces není jen spontánním, logickým sledem událostí, ale zároveň je výsledkem vědomého jednání špičky světové kapitalistické třídy, několika stovek (maximálně tisíce až půldruhého tisíce) rodin, "pánů prstenů" kapitalistického Mordoru, kteří rozbíjejí kapitalismus ve vlastním zájmu, v zájmu udržení moci, privilegií a bohatství.
Abychom mohli lépe pochopit krizi, v níž žijeme, a která by nás jako vír mohla strhnout do Maelströmu dějin, musíme podívat se na jiné systémové krize.
II.
Chronologicky nám nejbližší systémovou krizí je krize feudalismu a nástup kapitalismu, krize "dlouhého 16. století" (1453-1648), jejíž rozhodující fáze nastala v letech 1490-1560. Hlavní záhadou této krize je vznik kapitalismu.
V souladu s Marxovou obecnou teorií přechod od jednoho systému k druhému, sociální revoluce, nastává tehdy, když se výrobní síly starého systému rozvinou do té míry, že překonají jeho výrobní vztahy, tyto výrobní vztahy se rozpadnou a vzniká nový systém výrobních vztahů, které odpovídají rozvinutým výrobním silám. Pokud by měl Marx pravdu, pak by každý nový společenský systém ("formace") vycházel z vyšší úrovně výrobních sil, než jaká byla u předchozího systému.
V historické realitě je tomu naopak. Feudalismus dosáhl úrovně výrobních sil pozdní antiky teprve v 11.-12. století, tzn. raný feudalismus se vyznačoval nižší úrovní výrobních sil než pozdní antika; kapitalismus dosáhl úrovně výrobních sil pozdního feudalismu až na počátku 18. století, tzn. doháněl minulost starou 300-400 let.
Takže je jasné, že původ krize i kořeny vzniku kapitalismu je třeba hledat, mimochodem zcela v Marxově duchu, někde jinde, totiž v třídních zájmech základních, systém určujících subjektů, rozhodujících činitelů systému. Výzkumy posledních desetiletí ukázaly, že právě třídní zájem feudálů (seniorů) na udržení moci a privilegií a boj o ně se staly základem vzniku kapitalismu. Hérakleitos měl pravdu: "Boj je otcem všeho". Jak to proběhlo?
V polovině 14. století zasáhla Evropu morová epidemie, černá smrt, která vyhubila 20 milionů z 60 milionů obyvatel, tedy třetinu populace. Rolnické ruce se staly vzácnými, v důsledku čehož se sociální a ekonomické postavení rolníků (stejně jako námezdních dělníků a nevolníků) ve vztahu k vrchnosti zlepšilo. Vrchnosti se snažily situaci změnit, avšak odpovědí jim byla hned tři povstání spadající do let 1358-1382 - povstání "ciompi" ve Florencii, "jacquerie" ve Francii a povstání Wata Tylera v Anglii[2]) - a v podstatě lidová protifeudální revoluce, která zlomila páteř západoevropskému feudalismu (ve skutečnosti ani žádný jiný neexistoval).
Od tohoto okamžiku se podle badatelů stal nejpravděpodobnějším vektorem dalšího vývoje západoevropské společnosti "kulacký ráj" a "měšťanský ráj", tzn. takové společenské zřízení, v němž se vrchnosti proměňovaly v obyčejné bohaté statkáře nebo bohaté měšťany, přičemž ztrácely své výlučné postavení a značnou část svých privilegií. Senioři stáli před volbou, zda ztratí svá privilegia ve vztahu k mase obyvatelstva, nebo se jich vzdají ve prospěch královské moci. Panovníky nemilovali, bojovali s nimi, ale nižší vrstvy je přitlačily ke zdi, takže seniorům nezbylo než uzavřít spojenectví s korunou.
Tento výklad se zásadně liší od liberálně-marxistického schématu, podle kterého byly základem "rozvoje" kapitalismu spojenectví koruny a měšťanstva (buržoazie) a jejich boj proti seniorům. Samozřejmě docházelo i k tomuto vývoji společenských sil, o kterém mluví liberálové a marxisté. Ale tento vývoj nebyl podstatný, podstatnou byla proměna feudálů v kapitalisty a jejich propojení se světovým trhem, který se objevil v 16. století. Na rozsáhlém pramenném materiálu to dobře zdokumentoval Richard Lachman ve své studii "Kapitalisté proti své vůli".[3])
Prvním výsledkem spojení koruny a feudálů byl vznik takzvaných "nových monarchií" (Ludvík XI. ve Francii, Jindřich VII. v Anglii), mnohem více institucionalizovaných a mnohem represivnějších struktur, než byly ty feudální. Král se stal "bezprostředním" suverénem ve vztahu ke všem svým poddaným, nejen ve vztahu ke svým vazalům jako doposud. Povinnosti nové, postfeudální aristokracie ke koruně byly větší než povinnosti vazalů epochy feudalismu. Dokud nebylo vynalezeno, tak pro "nové monarchie" neexistovalo žádné označení. Byl to Machiavelli, kdo "zavedl" termín "lo stato" - stát. Stát se stal nejmocnější zbraní bývalých feudálů proti nižším vrstvám. Další zbraní byl nový typ armády.
V roce 1492 Kolumbus objevil Ameriku, a v důsledku se do západní Evropy v 16. století hrnulo stříbro a zlato. Tyto prostředky byly investovány především do armády. Výsledkem byla vojenská revoluce 16. století, vznik nové formy vojenské organizace, které se mohly nižší vrstvy postavit jen velmi obtížně. Kromě toho objevení Ameriky, vznik toho, co Karel Marx nazval "světovým trhem" a Immanuel Wallerstein "evropským světovým systémem" a co bylo ve své podstatě systémem nové mezinárodní - severoatlantické - dělby práce, poskytl vládnoucí vrstvě kvalitativně nové možnosti. Bývalí feudálové a kupci, kteří se zapojili do tohoto systému, výrazně posílili svou vyjednávací socio-ekonomickou pozici vůči nižším vrstvám, protože nyní operovali na ekonomickém prostoru vyšší - makroregionální - úrovně než nižší vrstvy, které zůstaly roztříštěny v lokálních úrovních závislých na makroregionální.
V důsledku všech těchto změn zůstávalo v roce 1648 v západní Evropě na všech úrovních moci 90 % těch rodů, které byly na "poloostrově" u moci v roce 1453. Tímto způsobem feudálové demontovali feudalismus ve svém třídním zájmu, aby si udrželi moc, privilegia a bohatství, a v procesu tohoto boje vytvořili nový systém. Kapitalismus je tedy vedlejším produktem boje feudálů o svou budoucnost v novém systémovém "hávu". Je to překvapivé? Vůbec ne. Vždyť již Vladimír V. Krylov napsal, že třídní boj je rozvoj výrobních sil (především sociálních) za hranicemi výrobní sféry.
Další krizí, o které je třeba se zmínit, je krize pozdní antiky, antického otrokářského systému (4.-6. století n. l.). Od krize pozdního feudalismu se tato krize v mnohém liší. Uvedu to podstatné. Za prvé, antické otroctví bylo extenzivním (extenzivně orientovaným) systémem. Expanze a přítomnost periferie byly nutnou podmínkou jeho existence. Intenzivně orientovaný feudalismus je nevyžadoval. Za druhé, v průběhu krize pozdní antiky byla vládnoucí elita západořímské říše zničena, rozptýlena nebo pohlcena vládnoucí elitou barbarských kmenů. Mezi pozdně antickou a raně feudální vládnoucí vrstvou chybí kontinuita, doba mezi koncem antiky a počátkem feudalismu je označována jako temný věk (6.-8. století n. l.).
Za třetí, pozdně antická krize je na rozdíl od pozdně feudální krize příkladem selhání vládnoucí vrstvy a zániku systému doprovázeného zánikem této vrstvy. Rozdíl spočívá v tom, že krize feudalismu, vyústivší v jeho demontáž, nezničila západní civilizaci, kapitalismus se stal (i když s nuancemi) dalším stupněm jejího vývoje, zatímco krize antické otrokářské společnosti byla završena zánikem antické civilizace, byla tedy zároveň krizí civilizační, na rozdíl od krize pozdně feudální, kdy "dlouhé XVI. století" nepřekročilo rámec vnitrocivilizační krize.
Třetí krize, o níž se musíme zmínit (a třetí typ krize), spadá do období pozdního paleolitu (25 tisíc - 10 tisíc let př. n. l.). Byla to ta nejstrašnější, zdrojovědemografická (sociobiosférická) krize. Trvala 15 tisíc let, udělala tlustou čáru za několika stovkami tisíciletí paleolitu a zachvátila téměř celou planetu, přesněji řečeno její obydlenou část. Jejím výsledkem byl pokles světové populace o 80 %, úpadek a degradace společnosti a kultury. Východiskem z krize pozdního paleolitu byla tzv. "neolitická revoluce", vznik zemědělství, pastevectví, měst, tříd atd., jedním slovem civilizace.
III.
A tak před námi stojí tři různé krize: systémová formační; systémová formačně-civilizační (v úzkém, konkrétním smyslu pojmu "civilizace") a systémová sociobiosférická, která nahradila jeden typ "hry společnosti s přírodou" (Stanislav Lem), paleolit, jiným, civilizací.
Globalizace (kapitálů) dosáhla totálního vítězství kapitálu, který se dnes proměnil v elektronický signál překonávající prakticky všechna omezení (prostorová, sociální, politická); reálné si totiž nemůže podřídit virtuální (ale naopak to možné je). Celý svět se stal kapitalisticko-neoliberálním, včetně Sovětského svazu, východní Evropy a Číny. Kapitalismus je všude! Vítězství! Jak však při jiné příležitosti poznamenal Naum Koržavin: "Ale jejich pravým neštěstím bylo jejich vítězství. Za ním se otevřela prázdnota." Zmizela nekapitalistická zóna a kapitalismus už nemůže řešit své problémy tím, že je přenese ven - není kam.
Kam se má ten ubohý kapitalismus obrátit? Kde může hledat zdroje pro další hromadění? Už jedině v rámci sebe sama. Ale podstata problému je v tom, že kapitalismus je extenzivně, nikoli intenzivně orientovaný systém, je institucionálně svázán s expanzí, a jeho přeorientace, "restart matrice", vyžaduje demontáž základních systémotvorných elementů, tzn. likvidaci samotného systému a vytvoření jiného systému, který bude muset typologicky napodobit feudalismus, přesněji řečeno stane se návratem k jeho organizačním principům na nové, vyšší úrovni "spirály vývoje"; s tou odlišností, že jeho nositelem už nebude ani západní, ani křesťanská, ani lokální společnost. Kromě třídních rozporů je právě vyčerpání veškerého prostoru celé zeměkoule důvodem demontáže kapitalismu.
Takže před sebou máme demontáž kapitalismu jeho vládnoucí vrstvou à la demontáž feudalismu v letech 1453-1648. Mají však páni jeho prstenů a jejich intelektuální obsluha promyšleno všechno? Pro "demontéry z výšin moci" mám špatnou zprávu: S kapitalismem to neklapne tak, jak se to podařilo s feudalismem. Feudalismus neměl periferii, jejíž přítomnost zásadně mění jak podstatu krize, tak proces demontáže, tak i vektor jejich vývoje. Kapitalismus zapojením obrovských mas obyvatelstva, celé planety, do svých procesů, do světového trhu, způsobil takový demografický nárůst své africkoasijské a latinskoamerické periferie, jaký by populace těchto regionů sama nikdy nerealizovala.
A nyní tato kapitalistická periferie, kterou na rozdíl od "starých dobrých kapitalistických časů" už jádro v podstatě k ničemu nepotřebuje, jen tak nezmizí. Tlačí se na jádro, Jih proniká na Sever, vytváří svoje enklávy a podkopává jádro. To, co Arnold J. Toynbee ml. nazval "spojením vnitřního a vnějšího proletariátu", má za následek periferizaci jádra, jeho uchvácení periferií spojené s přímou a zjevnou hrozbou, když ne výměny, tak přinejmenším podstatné proměny elit, přinejmenším jejich významné části. Pokus o demontáž kapitalismu na způsob demontáže feudalismu se tak ukazuje jako krize nikoli pozdně feudálního, ale pozdně antického typu, nebo ještě přesněji, kombinuje rysy a vlastnosti obou. To však není vše. Je tu ještě jedna špatná zpráva.
Kapitalismus je globální planetární systém založený na vykořisťování nejen člověka, ale i přírody. Tím, že kapitalismus zapojil biosféru jako celek do svých výrobních a ekonomických procesů, ji přivedl do stavu globální ekologické krize a lidstvo do krize zdrojů. Typologicky k ničemu podobnému nedošlo od doby krize pozdního paleolitu. Měřítka současné krize jsou přitom samozřejmě nesrovnatelná s pozdně paleolitickými.
Demontáž kapitalismu se tedy rozvíjí na pozadí globální krize biosféry a zdrojů, k pozdně feudálním a pozdně antickým krizovým rysům této demontáže se tak přidávají svým obsahem a důsledky mnohem závažnější rysy pozdně paleolitické krize. Dostáváme tak krizi-matrjošku s dominovým efektem, kdy jedna krize vyvolává další, mnohem rozsáhlejší a mnohem ničivější.
Vlastnostmi třech krizí, o nichž jsme hovořili výše, není podána vyčerpávající charakteristika současné krize-demontáže kapitalismu. Tato krize sebou automaticky přináší několik dalších krizí. Za prvé je to krize západní civilizace v podobě, v jaké se utvářela posledních tisíc let. Za druhé je to krize křesťanství v jeho nejrůznějších aspektech: a) osobní aspekt (krize protestantského postoje k práci na pozadí prudce narůstající tendence k hédonismu, konzumu, více či méně aktivnímu nicnedělání jak vládnoucích, tak nižších vrstev); společenský aspekt (krize křesťanského typu osobnosti); projektový aspekt.
Za třetí, krize kapitalismu je krizí civilizace, tzn. pozemské civilizace, tak jak existovala posledních 10-12 tisíc let (13 653 let podle indické chronologie; 13 542 let podle staroegyptské a asyrské chronologie; 10 498-10 499 let podle olmécké a mayské chronologie). Éru pozemské civilizace nazývám epochou (nebo dobou) pyramid a sfingy: Archeologická data posledních desetiletí svědčí o tom, že stáří pyramid a zejména sfingy je větší, než se předpokládalo, tyto stavby se datují do doby 8-10 tisíc let př. n. l. a postavili je zjevně představitelé předegyptské civilizace.
IV.
Svět pyramid se chýlí ke konci společně s kapitalismem. Vědecko-technická revoluce (VTR), díky které začínají informační (nemateriální) faktory převažovat nad hmotnými ("materiálními") faktory, není druhou průmyslovou revolucí, ale něčím závažnějším, významem srovnatelným s neolitickou revolucí.
Demontáž kapitalismu otevřela nevídanou Pandořinu skříňku s nevídanými důsledky.
Je jasné, že nad tím vším lze mávnout rukou jako nad zbytečným vyvoláváním strachu, "viděním věcí černě" (Stanislav Lem). Nicméně je určitě lepší žít podle zásady "kdo je varován, je ozbrojen", než se stát obětí "syndromu Sidonia Apollinaria", tzn. úporně přehlížet hrozbu, která již visí nad hlavou.
Dochovaly se listy jistého Sidonia Apollinaria. Svému příteli psal zhruba toto: "Sedím u bazénu ve své vile. Žijeme v nádherné době. Počasí je krásné. Všude je klid. Nad vodní hladinou se vznáší vážka. A tak to bude navždy!" O tři roky později barbaři smetli Řím!
Jaké jsou varianty pokrizového vývoje; samozřejmě za předpokladu, že se z krize podaří vyjít bez extrémních katastrof? Teoreticky existuje několik možností, od vysoce technologické civilizace typu, který popisoval Ivan Jefremov v románu Mlhovina v Andromedě, až po futuroarchaickou říši typu, který zobrazil George Lucas ve Hvězdných válkách: Jinými slovy od Dara Vetera po Dartha Vadera. Reálně bude nový systém pravděpodobně futuroarchaický - svět superpokročilých technologií bude koexistovat se světem neoarchaických nebo dokonce neobarbarských struktur.
Planeta bude stejně jako ve 14. až 16. století pokryta mozaikou různých forem sociálního, mocenského a ekonomického zřízení. Bude to svět kontrastů: Vedle supermoderních enkláv "regionů-ekonomik" (Kenichi Ohmae) budou existovat demodernizující se, archaické, ba i asociální zóny. Kapitalistická éra, zvláště její modernistická fáze, se bude zdát jako fantastická doba, která se rychle zmytologizuje. Tempo vývoje postkapitalistického a postcivilizačního světa bude výrazně pomalejší než v éře kapitálu a možná i než v celé éře pyramid. [4])
Civilizace byla nejspíše jen krátkým obdobím mezi dvěma asymptotami,[5]) paleolitem a tím, co civilizaci nahradí. Budoucnost nebude lineárním pokračováním věku kapitalismu nebo dokonce věku pyramid, bude to něco jiného, složitějšího a zároveň jednoduššího.
Vývoj nového systému, jehož životnost bude stejně jako u většiny společenských systémů omezena na 600, maximálně 1000 let, bude doprovázen stále méně příznivými přírodními podmínkami, a proto dojde pravděpodobně, ne-li nevyhnutelně, k dalšímu prohloubení barbarizace a archaizace v různých částech planety. V každém případě jedním z nejdůležitějších úkolů lidí v této nelítostné budoucnosti bude uchování znalostí a příprava na přírodní katastrofy, především na novou dobu ledovou. Nicméně i o tuto nevlídnou budoucnost 23.-30. (?) století však bude ještě třeba zabojovat nejen v průběhu 21.-22. století, ale už dnes.
S čím se lze postavit proti demontážníkům? Není toho mnoho, ale ani málo - vůle a rozum. Vůle zastavit jejich sociálně darwinistický progres etikou bráhmanů a kšátriů, tzn. proti etice měňavců s jejich filozofií kšeftu musí být postavena etika válečníků a žreců (kněží). Rozum ve smyslu nového racionálního poznání světa. Nová etika a nové znalosti budou štítem a mečem proti civilizaci měňavců.[6]) Zaručí to vítězství? Ne. Vítězství se získává v boji. Ale zaručí to vůli k vítězství a důstojnost jako stav mysli a duše. A naději, že překonáme krizi, do níž se propadá kapitalismus a západní civilizace, že zůstaneme na lodi plující po vlnách Oceánu času, do něhož se potápí Věk Pyramid.
[1] Alexander Ležava, jehož práce doporučuji k přečtení, tuto "novou normalitu" výstižně nazval "Novým Švábskem".
[2] "Ciompi" byli příslušníci textilního proletariátu, kteří se v roce 1378 pokusili svrhnout oligarchickou vládu a ustavit ve Florencii lidovou republiku. Napětí mezi těmito dělníky a patricijskou oligarchií se dlouhodobě stupňovalo, přičemž zlom představovalo zvýšení daní, na jejichž splacení značná část těchto dělníků neměla prostředky, což mnohé z nich donutilo opustit své domovy. Výsledné povstání vyvolané tímto tlakem vedlo k vytvoření vlády složené z textilních a dalších dělníků, která přetrvala u moci tři a půl roku. - Povstání sedláků střední a severní Francie v roce 1358 vedené "selským králem" Vilémem Cailletem, bylo nazváno "jacquerie" podle posměšného označení venkovana Jacques Bonhomme (tzn. Kuba Dobrák). - Povstání Wata Tylera, označované také jako anglické povstání nebo velké vzbouření, bylo selské povstání, které v roce 1381 zasáhlo rozsáhlá území Anglie. Revid. pozn. překl.
[3] Richard Lachman, Capitalists in spite of themselves. Elite conflict and economic transitions in early modern Europe, Oxford 2000. Rusky zde. Pozn. překl.
[4] Bude to právě ona demontéry plánovaná izolace supermoderních enkláv od ostatního světa, která nevyhnutelně přenese do "nového světa" minu rozdělení lidstva na elity a dav, což sebou automaticky přinese pokračující degradaci lidství, takže nejenže se nezabrání rozkladu supermoderní společnosti a jejího vzdělávacího systému, ale samozřejmě v důsledku uvedené miny dojde k úpadku výše zmiňovaných superpokročilých technologií, které se v první fázi závěrečného úpadku stanou předmětem náboženského uctívání podobně jako v cyklu románů Isaaca Asimova o Nadaci, který doporučuji k přečtení. Revid. pozn. překl.
[5] Asymptota určité křivky je taková přímka, jejíž vzdálenost od této křivky se limitně blíží k nule, když se jedna nebo obě souřadnice blíží nekonečnu. Asymptotický je vztah dvou veličin, které se k sobě limitně přibližují. Slovo pochází z řec. Asymptótos. Pozn. překl.
[6] Zde lze souhlasit s autorem, že proti realizaci plánů demontérů kapitalismu může pomoci jedině obecné rozšíření znalostí o tom, jak se řídí společnost, a s nimi spojená vůle uskutečnit spravedlivou společnost bez rozdělení na vědoucí elity a řízený dav. Takovou etiku však lze stěží označit za etiku bráhmanů a kšátriů, čili horních vrstev indické společnosti, jejíž kastovní systém je do extrému dovedeným příkladem davo-elitární společnosti. Pozn. Fidelo.