Oč jde

Vesmír není nekonečný ani prostorově, ani časově, má svůj počátek, který si lze představovat jako velký třesk známý z vědeckých teorií o vzniku vesmíru. Tento počátek byl způsoben první příčinou, původním impulsem. Prvotním hybatelem musel být podle názoru mnohých programátor, který nastavil strukturu a zákony, jimiž se vesmírná hmota bude řídit, více či méně slepý hodinář, který je nejčastěji označován jako Bůh.

Představy a úvahy o tomto Bohu jsou ovšem velmi různorodé.

Zvláště oslovující je představa, kterou katolický světec a arciteolog Tomáš Akvinský formuloval ve svém filozofickém dílku De esse. Bůh je čiré bytí, protože nemůže mít formu, nemůže být žádným jsoucnem, žádnou věcí či bytostí, protože pak by byl vydělen od ostatních věcí, takže by nebyl jediný, absolutní a neměnný, což jsou vlastnosti, které je třeba od Boha očekávat. A jako takový dává Bůh bytí každému jsoucnu.

Představě Boha jako čirého bytí je kupodivu blízká i představa naprosté prázdnoty, šúnjata, formulovaná mahájánovým buddhismem.

Sem patří i védantická představa sat-čit-ánanda, tzn. bytí-vědomí-blaženost, kterýmžto souslovím se snaží advaita popsat stav, v němž si átman, skutečné já každého člověka očištěné od iluzí ega, uvědomuje svou jednotu s původním a jedině skutečně existujícím brahmanem. Brahma je přitom jednoznačně neosobní, přesto je zřejmé, že ve vztahu k člověku může být mnohem intimnější a vřelejší než jakýkoliv osobní bůh.

Gnostické hnutí, jež výrazně formovalo počátky křesťanství, nazývá átman boží jiskrou, kterou Bůh Otec vložil do nitra každého člověka. Jedině její odhalení a rozvinutí umožňuje člověku nalézt ztracenou jednotu pleromatu a osvobodit se z otroctví říše hmoty ovládané jejím zlým stvořitelem, demiurgem, který je v řetězci stále nedokonalejších emanací boží myšlenky až na posledním místě.

Podle koncepce společné bezpečnosti a dostatečně všeobecné teorie řízení je Bůh obecně užívaný pojem pro hierarchicky nejvyšší všeobjímající řízení, které stanovilo záměry a matrici všech možných stavů vesmíru i jeho prvků, jejichž prostřednictvím se tyto záměry naplňují. Modelově lidé přicházejí na svět se zvířecím typem psychiky určovaným instinkty; v průběhu dospívání procházejí robotickým zombie typem psychiky určovaným převzatými zvyky a démonickým typem psychiky určovaným vlastní vůlí či svévolí. Člověkem se však lidé stávají až dosažením lidského typu psychiky určovaného svědomím. A právě svědomí umožňuje člověku jednat v souladu s božím záměrem.

I dokoncilní katolický katechismus ještě trvá na tom, že Bůh Otec je jediný, věčný, všudypřítomný, vševědoucí, nanejvýš spravedlivý, dobrotivý a milosrdný, a promlouvá k nám prostřednictvím našeho svědomí. Navzdory tomu není neosobní a nečinný, protože konal a koná sám i prostřednictvím Syna, který je s ním jedné podstaty, a oba spolu s Duchem svatým, který nadiktoval nový zákon, tvoří Trojici. Všichni tři stále zasahují do dějin, v poslední době prostřednictvím Matky, jejíž zjevení natolik ovlivnily a ovlivňují křesťany, že je nemůžou pomíjet ani oficiální teologové.

Oficiální křesťanství však po druhém vatikánském koncilu stále výrazněji zdůrazňuje, že křesťanský Bůh Otec je totožný s židovským starozákonním Bohem. Židé si přitom uvědomují, že jejich jediný Bůh není tak úplně neměnný, že bůh Abrahámův je jiný než bůh Izákův, a ten se liší od boha Jákobova. Zcela jiný je také bůh Mojžíšův, který definitivně opustil myšlenku, že by mohl být ve svém přístupu k člověku a lidstvu nestranný a navýsost spravedlivý, jak se obecně od jediného Boha očekává, a začal nepokrytě upřednostňovat jednu skupinu obyvatel a realizovat genocidu jí překážejících národů. A taky o tom nadiktoval knihu.

Obojí náboženství očekává boží zásah do dějin, příchod Syna Člověka.

Už jenom z těchto řádků je jasné, že otázka, kdo nebo co je Bůh a jaká je jeho povaha, evidentně není snadno zodpověditelná, a to ani v rámci jednoho náboženství. Zdá se dokonce, že institucionalizovaná náboženství odpověď na danou otázku spíše znesnadňují, zamlžují, nebo dokonce úplně znemožňují.

A poněvadž jasný obraz světa je základním předpokladem k orientaci člověka v něm, je třeba, aby člověk usiloval o hledání odpovědí na výše uvedenou otázku. Vždy jde o úsilí celoživotní, takže by bylo "hříchem proti duchu svatému" považovat se za majitele definitivní odpovědi.

Proto si tyto stránky kladou skromný cíl zprostředkovat  českým čtenářům některé podněty k přemýšlení nad představou o Bohu, zvláště v křesťanství, a především v počátcích křesťanství.

Najdete zde překlady inspirativních sekundárních textů, které, pokud vím, dosud nebyly do češtiny převedeny.